Ahoj.
Tak píšu na TT. A překvápko - nový layout + blog má narozeniny! 1 měsíc, což je krásné. ;) Tak jdem na tu povídku.
Šla otráveně ze školy. Padaly kroupy, ale ona byla jen ve slabé mikině a vlasy měla celé promočené. Byla naštvaná na svého mladšího otravného sourozence a na ponižující odmítnutí.
Šla, a koukala se do země. Nevadilo jí, že půjde tam, kam nesmí. Nechtělo se jí rozhodně domů - a naštvat se ještě víc. Matěj, chlapec, který ji odmítl, šel potichu za ní. "Kam jdeš?" zeptal se.
Ona neodpověděla, nevšímala si ho. A navíc se s ním ani nechtěla bavit. Šla dál, a chtěla jednou pro vždy zmizet z tohoto světa. Koukla se po Matějovi a pak se zase dívala před sebe.
"Kam jdeš?" zeptal se znovu. "Chceš, abys byla nemocná? Nebo i něco horšího?" Měl o ní strach.
"Nech mě být," řekla. Šla dál, a ještě krok zrychlila. Přemýšlela, co asi celostátní pátrání. Ale ať sakra jí nechá její bratr být! Věděla však, že to jentak nepůjde.
"Já vím, že tě něco trápí," řekl Matěj a došel k ní.
"Štve mě sourozenec," řekla, stále hleděla do země. Vzpoměla si na vše, co jí dělal, a kolikrát jí naštval, a bylo jí k slzám. Dokázala se však udržet, a ne se rozplakat kvůli každé věci.
"Moc si o něm myslíš. Málo o něm víš," řekl Matěj, a usmál se na ni. Pak se však otočil: "Zítra ve škole. Ahoj."
Ona se jen za ním koukla, a řekla potichu ahoj, ale trochu se styděla. Nějaké překvapení? Tak šla tedy domů, bloudila, a našla lesní cestu, vedoucí k jejich domu. Běžela, chtěla vypadnoiut z špatného počasí.
Její matka stála před dveřmi. "Tady jsi!" řekla a rozeběhla se za dcerou.
Za ní hned vyletěl bráška, který jí objal. Zase rodina, kde se mají všichni rádi? Byla radostí bez sebe, rozeběhla se do domu. Udělala vše, co potřebovala, a pak si povídala (a možná hrála) s bráškou. Někdy můžou sourozenci být na sebe hodní, někdy zlí, ale měli by si pomáhat.
*Lilly