Ahoj.
Další díl Zatmění slunce, já tomu nevěřím - osmá kapitola! Tak se pusťte do čtení. :-)
↓
"Já nevím.. ale ten útěk je.." Sarah to nedořekla. Po chvílích ticha nakonec řekla: "Dobrý nápad." Podívala se na mně a pak se zase koukala na zem.
"Takže to bereš?" zeptala jsem se a začala si hrát se svými vlasy. Doufala jsem, že řekne ano. Je to jediná možnost, že utečeme. "Tak pojď, ať to uděláme co nejdřív. Ať to neodkládáme."
"Dobře, chtěla jsem to říct. Půjdeme pěšky, nebo autobusem, vlakem, tramvají, metrem?" zeptala se Sarah.
"Jka chceš ty. Já bych třeba autobusem. Pokud ti v něm tedy není špatně," řekla jsem.
"Ne, je mi v něm dobře. Takže, autobus? Jasně. Kolik stojí?" zeptala se Sarah.
"Nevím. Ale asi někde 30 korun. Neboj, já je mám," řekla jsem. V tu chvíli mně však napadlo, že by jsme mohly jet na vesnici, kde nějaké lidi znám a určitě u nich budeme moct přestat. Takže jsem to řekla nahlas.
"Super!" vykřikla Sarah. "Díky moc. Takže, jdeme na nádraží?" Usmívala se na mě a dala se do kroku. Já jsem jen přikývla a šla za ní. Jak jsme došly, tak jsem obstarala lístky a jely jsme na vesnici.
Cesta byla dlouhá, já se Sarah jsme měly sluchátka a poslouchaly, nebo si četly knížky, koukaly se z okna, povídaly si, prostě jsme se nenudily. Byla zábava, že nás slyšel celý autobus.. nám to nevadilo, byly jsme rády, že jsme spolu..
Dojely jsme a vystupovaly z autobusu. Rozhlédla jsem se a koukla se na malý nádražní domek, kam jsme šly. Obešly jsme jej, a za ním byla cestička vedoucí ke známým.
Došly jsme tam a paní zrovna stála na dvoře. "Dobrý den!" řekla jsem. "Pomatujete si mně ještě?" Doufala jsem v odpověď ano, a potom také, že dovolí náš pobyt.
"Ahoj! Jistě, že si tě pamatuju! Copak potřebuješ?" řekla s úsměvem paní. "Jsem ráda, že jsi nás, zřejmě i s tvou kamarádkou, přišla navštívit."
"Víte.." řekla jsem. "Jsme na útěku. Můžeme se tady u vás ubytovat?" Srdce bilo více než obvkyle, byla jsem spocená a nervózní. Koukla jsem na Sarah, která tam stála a usmívala se.
"Jistě. A proč potřebujete utíkat?" zeptala se paní. Po chvíli mlčení však řekla: "Nebudu to z vás tahat. Takže vám ukážu, kde budete bydlet. Můžete klidně až do té doby, co budete dospělé."
Usmála jsem se. "Děkujeme vám moc." Paní nás zavedla do domu, kde byl jeden pokoj, dvě postele, šatní skříně, psací stůl s dvěma židlema a knihovnu. "Líbí se vám to?"
"Ano, ještě jednou děkujeme. Nechceme být moc na obtíž," řekla Sarah. Paní odešla zase ven, a my jsme začaly prozkoumávat pokoj. V té skříni bylo i nějaké oblečení. Začaly jsme vybalovat nějaké věci, co jsme si s sebou přivezly. Pak jsme si povídaly až někde do noci, a pak dobrou noc a sladké sny..
Diskuze
1. Jak se jim bude dařit na vesnici?
2. Bude jim to fungovat jako úkryt dlouho?
3. Jak se líbil díl?
Tak jo, dobře. Dobrou. :-) *Lilly ^^






Já na koně moc nesem a už vůbec ne na nějáké dlouhé články máš hezký dess a všechno ale není to můj typ :( je mi to líto