Na přání pro Nut.
9. listopadu 2011 v 22:30 | *Lilly | Pro sousední hradyZdravím.
Mám tady po dlouhé době povídku na přání, takže, je pro určitou osobu (Nut), ale Vy si to jistě také můžete přečíst a okomentovat to, takže, pustíme se na to. Je to o lásce.. je to smutné.
↓
Její prsty jemně brouzdily po kytaře, a byly slyšet tiché, ale přitom krásné zvuky. Přemýšlela, a občas jí ukápla jí i slza. Znáte ten pocit? Když jste prázdní, a je vám do pláče..
Její hudba hrála po tiché, večerní ulici, a ona seděla na lavičce, a koukala se na své ruce. Jakmile dokápla slza na kytaru, pohlédla na klidnou řeku, která protékala nedaleko.
Trpěla nešťastnou láskou, a bylo to už přes měsíc.. stále nemohla zapomenout na pár slov, co jí zničily celý život. Co se stalo? Půjde to ještě vrátit zpět?
Svítil měsíc, a ona stále hrála; nechtělo se jí přestat, myslela si, že jí to pomůže, i když se mýlila. Dovnitř se jí chtít nechtělo. Kdo vlastně přerušil vše, co mezi nimi bylo? Její rodiče.. neměla chuť, ani náladu se se svými rodiči bavit.
Barevné podzimní listí létalo kolem ní, a padalo na zem, kam po chvíli kytaru odložila. Opřela se o lavičku, zavřela oči a chtěla snít, jak jsou zase spolu..
Vstala, vzala kytaru a rozhodla se za ním jít. Vysvětlit mu, co se děje, a poprsit ho, aby jí odpustil.. nebyla si jistá, jestli to půjde tak, ajk si to představovala. Ale doufala v to.
Zazvonila, a čekala. Kytaru opřela o zeď, a koukala se na dveře. Neslyšela žádné otevírání, ani, že by nikdo šel - a pak, asi po pěti minutách, uslyšela tiché kroky, a to byla jeho babička.
"Dobrý den," řekla. "Je tady váš vnuk?" Usmála se, i když věděla, že o tom jeho babička ví, jak se pohádali a už se spolu nebaví. Ale ona tu je, aby se to vyřešilo.
"Je. Chceš, aby přišel? Ale nemyslím si, že by tě chtěl nějak vidět," řekla babička.
"Já jsem se přišla omluvit. Mohl by mi možná dát druhou šanci," řekla. Sáhla po kytaře. "Ale jestli se se mnou nebaví, jeho věc. Můžu zase odejít."
"Ale ne, počkej. Jdu pro něj." Zavřela dveře a zřejmě pro něj šla. Opřela jsem se o zeď, a čekala. Po nějaké čtvrthodině babička přišla. Se smutným výrazem v obličeji. "Ne, nechce. Já si s ním ještě promluvím. Kdyžtak pak ti dám vědět."
Rozloučila se, poděkovala, a šla domů.. "Tohle svým rodičům nikdy nevysvětlím.."
Závěr si udělejte jaký chcete. Tak dobrou.
*Lilly
Komentáře
Je to moc pěkný, ale smutný.. a já příběhy nemám ráda smutný :o( Příště něco srandovního, jo? :** A vůbec nevím, kam na tohle chodíš.. JE to z tvého života, nebo čím se inspiruješ? :o)
[5]: Jo.. asi mý životem. Příště to snad bude veselejší. Děkuju.![]()
[11]: Konec si může každý vytvořit sám.. jak chce, aby to dopadlo. Ale děkuju.
Je to nádherné, zvlášť, když je to autorské...:) Máš krásný blog ;) :)
Je to krásné... vážně, moc dojemné, píšeš hezky :)
Vážně to nechceš dopsat? :) jako mě povídku na přání? :))






Je to hezké ale smutné :(